Centrum Vědomí – Mgr. Marie Plochová Hlávková

astropsychologie, terapie, kraniosakrální biodynamika

Transformační krize – zakončení seriálu – listopadová Meduňka 18

Milí čtenáři, rok jste mohli na stránkách Meduňky sledovat seriál popisující různé aspekty transformačních krizí. Povídali jsme si o tom, co to vůbec transformační neboli psychospirituální krize je, mluvili jsme o různých typech transformačních krizí, i v souvislosti s astropsychologickými ukazateli v podobě tranzitů planet. Z některých předešlých článků mohl vzniknout dojem, že transformační krize je velmi problematická záležitost a měli bychom se jí bát. Tento dojem bych ale ráda vyvrátila. Transformační krize nemusí mít žádné zásadní problematické projevy, pokud budeme naslouchat jemným signálům svého těla a duše. Zažila jsem ve své praxi mnoho klientů, kteří prošli obdobím transformační krize pohodlně, bez zásadních vnějších projevů, k jemné organické proměně. Byli to většinou lidé, kteří na sobě již předtím pracovali, navštěvovali občas různé terapeutické sezení či absolvovali vývojové rituály vycházející z tradic přírodních národů.

Nejproblematičtější projevy transformační krize jsem zaznamenala u lidí, kteří byli nějakým způsobem odstřiženi od svého prožívání, od svých emocí, od těla, od intuice. Byli to někdy dokonce i lidé, kteří zpochybňovali duchovno a terapeutické principy a při konzultaci u mne třeba vůbec nechápali, co po nich chci, když jsem je vyzvala k tomu, aby hledali hlubší příčiny svých problémů v minulosti a aby si uvědomili souvislosti. Takovýto čistě racionální postoj, zablokovanost a tím pádem odstřiženost od ženské, jinové části osobnosti, s sebou posléze často přináší problematické projevy transformační krize.

V těchto případech si vždy uvědomím, jak je velmi zásadní pro život člověka napojení na svou podstatu a přirozenost, která se skládá jak z racionální a výkonné části, tak i z iracionální, emotivní, tělesné a přirozeně pasivní části. A právě s tím má v současné době hodně lidí problém. Společností jsme masírováni materialistickou filozofií akce, výkonu a peněz, jsme tlačeni ke stále většímu fyzickému výdeji energie a ženský princip v ženách i mužích silně strádá. Málokdo je dnes schopen se v klidu pohroužit do sebe, dát si čas a čekat, až z nitra, z osobního a kolektivního nevědomí přijde autentický signál a informace o našem pravém směřování. Zapomínáme na to, že jsme každý zcela originální osobnost a můžeme mít vlastní neobvyklé názory, pocity a potřeby odlišné od druhých. Ztrácíme tak kontakt se svou pravou podstatou. Odpojením od osobních i nadosobních vrstev nevědomí se z nás pak stávají pouhé loutky v rukách druhých, vnějších politických a ekonomických sil, pro něž jednotlivec znamená většinou pouze prostředek k vlastnímu obohacení. Je následně smutné, když jsme ve vleku toho, „co řeknou druzí“, „co se dělá“, „co je ve společnosti přijatelné a co se očekává“, „co řekli lékaři nebo jiné autority“, a to považujeme za směrodatné. V okamžiku, kdy nejsme zakotveni sami v sobě a v duchovním napojení, když nenasloucháme vlastním pocitům, potřebám, tělu a intuici a nepovažujeme je za důležité, jsme velmi nestabilní, křehcí a ovladatelní ostatními lidmi. A pak si mnohdy ani neuvědomujeme, že nežijeme vlastní život, ale život těch druhých, život pseudoautorit, společenských skupin, život veřejného názoru a reklamy, který s naší pravou individualitou má pramálo společného.

Velmi často se setkávám s tím, že díky závislosti na vnějším vedení si lidé nedovolují připustit a procítit svá vlastní přání a potřeby, hodně lidí se domnívá, že jejich názory a individualita nejsou důležité. S těmi případy se bohužel setkávám dnes a denně a někdy mne až překvapí, jak daleko někteří lidé v potlačení své pravé osobnosti došli. Uvedu zde dva velmi typické příklady:

„Klient nemá chuť ráno snídat, z jídla po ránu se mu zvedá žaludek. Ale protože „je všeobecně známo, že člověk se musí ráno pořádně nasnídat, je to zdravé“, tak se tento klient léta přemáhá a snídá. Celé dopoledne je mu těžko, tloustne a bolí ho hlava. Když se díky terapii rozhodne nesnídat a následovat své fyzické pocity, velice se mu uleví, je mu najednou lehko, zhubne do své ideální váhy, bolesti hlavy zmizí a je spokojený. Nechápe, proč se celá léta tak znásilňoval.“

„Klientka touží po třetím dítěti. Ale protože jí kdysi matka řekla, že tři děti mají jenom „socky“ a „že je už na třetí dítě moc stará (36 let)“, tak třetí dítě nemá. Přeci i „lékaři říkají, že mít dítě kolem čtyřicítky je velké riziko“. Klientka ale celé noci nemůže spát, cítí velký smutek, trpí depresemi a stále v hloubce touží po dítěti. Ale statečně se mnoho let přemáhá, protože věří tomu, co řekli druzí. Když pak postupně v terapii dospěje k tomu, že její pocity jsou důležité a může je následovat, neskutečně se jí uleví, ve 43 letech otěhotní, narodí se jí zdravé dítě a je nesmírně šťastná.“

Zde vidíme na velmi banálních případech, jak odpojení od vlastních pocitů a potřeb vypadá v praxi. Hlavní problém je, že jsme mnohdy již od mala nerespektující výchovou v rodině tlačeni k přizpůsobení, k přejímání názorů druhých, k potlačení své individuality. Začíná to většinou u nezdravých vztahů v rodině, citové nevyživenosti a nezájmu rodičů o pravé potřeby dítěte, zde je položený základní kámen k vychýlení. Nicméně pokračuje to i v klasických školských zařízeních, které učí člověka memorovat přejaté neprožité informace, a následně vyplivnou ze svých bran unifikovaný produkt v podobě zmanipulovaného odstřiženého dítěte bez názoru, které jenom soutěží s ostatními vrstevníky o to, kdo má dražší mobil.

Hodně lidí, kteří ke mně přichází na astrologickou konzultaci, vůbec netuší, jaká je jejich individualita, kdo jsou, kam jdou a co je jejich cesta. A jaká je pak jejich úleva, když jim pomůžu vykopat ten poklad ukrytý v hloubce, volání jejich duše, které vždycky vzdáleně cítili, ale nedovolili si mu dát prostor. Je tedy vidět, že toto volání duše po propojení s naším pravým já, s hlubšími vrstvami osobního i kolektivního nevědomí, je silná hybná síla našeho vývoje. Protože život v odstřižení, orientovaný pouze na vnější hmotnou realitu, je ve skutečnosti velmi smutný a beznadějný. Ale naopak vidím jiskru v oku u lidí, kteří nalézají směr ke své podstatě. Tito lidé cítí život, radost, vnímají sami sebe a mají chuť do života. Takovíto lidé pak již nepotřebují žádné dramatické projevy transformačních krizí, protože se vydávají na cestu sama k sobě dobrovolně, vědomě a osud je tedy nemusí násilně postrkovat.

Milí čtenáři, přeji vám všem lehkou cestu k tomu, kdo opravdu jste. A v případě příchodu transformační krize vám přeji brzké pochopení toho, co od vás tato etapa chce a k jaké větší autenticitě vás má dovést. Protože transformační krize po nás chce pouze jediné – nás samotné, naši pravou identitu.

Comments are closed.